Jsem architekt
Zatím jen zahradní, ale nějak se musí začít. A dávám do toho veškerou svoji sílu i rychlost (doslova).
Máme totiž zahradu. Malou. A máme průjezd. Velký. Moji páníčci se, z mého pohledu naprosto nesmyslně, motali po zahradě i průjezdu, jednou šli tudy, jindy tudy a někdo jiný šel zase jinudy. No hrůza. Žádný viditelný systém v tom neměli. A zde vstupuji do děje já. Rozhodl jsem se jim vytýčit jasné přepravní trasy. Rychlé, efektivní a na první pohled všem srozumitelné.
V celkem pravidelných intervalech běhám ze zahrady do průjezdu a zpět po přesně vypočítané dráze, žádný krok ani skok navíc. Milimetrově míjím roh domu stejně jako zahradní stůl či altán, oběhnu pískoviště a kolem bazénu se vracím zpět do průjezdu - podobně jako závodnící na ploché dráze. Svoji činnost zintenzivňuji v době děšťů a rozmáčené zahrady, kdy jsou dráhy nepřehlédnutelné až nezničitelné.
Po několikátém setí trávy do mých drah, kde samozřejmě nikdy nic nerostlo dlouho, páníčci pochopili. Musí se podřídit. Přestali s neustálým rozhrabáváním a zaséváním trávy a začali moje trasy dláždit. Každou moji vyrytou cestu osázeli plochými kameny, takže za sucha i deště vypadají mé běžecké dráhy přibližně stejně. Z pohledu nezasvěceného pozorovatele to vypadá, že se páníčci rozhodli spojit strategická místa a odpočinkové zóny pomocí chodníků... Ale my doma víme své :-))) ... A pak že nejsem architekt!
A zde je malá ukázka:
